Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	Walda a podruhé Amerika Autor: mystik (Občasný) - publikováno 4.4.2012 (18:42:39)

***********

No a teď se otočím směrem na západ. Každej ví, že moje oblíbená písnička je San Francisco. O San Francisku jsem nazpíval fůru věcí, Tulák se vrátil k nám, Já vzpomínám na San Francisko, Jen kousek od nás je San Francisco a tak dále, a tak dále. A přesně a krásně to tenkrát napsal textař Pavel Kopta, že prostě vzpomínám na San Francisko a těžko vím, jak vyhlíží. Vůbec! A že očitých svědků je jen pár a že jsem na tom hůř než s Paříží, protože v Paříži jsem už byl kdysi dávno a projezdil jsem ten svět křížem krážem, ale na to San Francisko vzpomínám vlastně jenom podle vyprávění. On sám v San Franciscu taky nikdy nebyl a přitom ho popsal tak, jako kdyby tam byl.

Tudíž se nedalo nic dělat, než do toho San Franciska jet a na vlastní oči se přesvědčit, jak vypadá, jak vyhlíží, abych to řek podle písničky, zda je tam ta zlatá pláž a modrý dým – a musím říct, že jo, že tam skutečně je zlatá pláž, že tam skutečně je modrý dým, který se táhne Vratama a jde do toho zálivu a jde ještě strašně dlouho – a najednou se rozpadne!

To bylo zajímavý. Přijeli jsme k slavnému Golden Gate Bridge, kterej byl zahalenej v takový mlze. Ale ta mlha šla skutečně jenom po vodě a halila jenom ten Golden Gate, a to pouze zčásti. My jsme těma Vratama, tím Golden Gata, přejeli na druhou stranu do Sal Salita. Mezi Sal Solitem, tou celou zátokou a Pacifikem je takovej kopec. Není vysokej. Nedalo by se říct, že to jsou nějaký hřbety – ne! Prostě se tam tyčí takovej kopec. A ten kopec je zahalenej dvoumetrovou mlhou, a to tak, že se ta mlha táhne od Pacifiku, leze po tom kopci nahoru, pak leze po tom kopci dolů, jako když se dá do vody suchej led a vytváří takovou tu hustou páru. Když se na to díváš, tak dostáváš strach, že ses dostal do pohádky Hrníčku, vař! A že to všecko není mlha, ale kaše, že jde na tebe a pohybuje se jako nějaká jednolitá, pevná masa. Ale přichází na červenou asfaltku, šestiproudovou, která je rozpálená sluncem, a jakmile se tý silnice dotkne, tak se rozpadne. Dál už nejde!

Stál jsem u toho a koukal jsem jako blázen a říkám si, že to snad není možný! A ani jsem si nevšiml, že jsem se o něco opřel. Nijak zajímavý mi to nepřipadlo, pořád jsem se jen díval na tu mlhu, a najednou se kouknu, o co jsem to opřenej, a zjistil jsem, že stojím vedle špalku, kterej má v průměru asi tři a půl metru, uprostřed je dutej, a že ten špalek vlastně měří sedm metrů a že je to kus stromu.

Byl to kus sekvoje! Kus sekvoje, která tam leží strašně a strašně dávno. Když se totiž stavěl ten most, tak se tam asi dvacet nebo pětadvacet těch sekvojí muselo prostě zničit. Jenomže sekvoje jsou zákonem chráněný! Ale tohle se prostě muselo udělat, a tak aby teda zůstala aspoň nějaká památka na to, že tam ty sekvoje byly, tak tam nechali tenhle kus. O kus dál v národním parku je těch sekvojí fůra, všecky taky zákonem chráněný, jezdí se tam sice – a nesmíš tam vyhodit z auta ani kapesník, taky to tam nikdo nedělá –, ale tady, aby jim teda zbyla aspoň památka, uřízli takovej sedmimetrovej kus, asi zprostředka, a prostě ho sem umístili. Říká se, že to umísťovali asi čtrnáct dní a že na tom porouchali asi sedm bagrů, že to tam tahalo okolo dvě stě osmdesáti lidí a že s tím nemohli hnout. A hlavně že to asi tři neděle řezali. Protože to je strašnej kus!

No pochopitelně a samozřejmě jsou tam vyrytý jména! Je to vlastně taková kniha. Je to trošku škoda, no ale zakaž to lidem, když se podepisujou i na Eiffelovku! Zdá se, že tomu kusu to tak moc nevadí. Teď už mají lepší techniku, kdyby to vadilo, tak těch pět centimetrů uříznou a lidi můžou začít znova. Ale proč by to řezali?

Jenom jsem se tak díval na ty léta v tom dřevě – a nedopočítal jsem se! Respektive možná že bych se dopočítal, ale to bych se odtamtud vrátil asi tak pozejtří. Myslím to od tý doby, co jsem tam byl.

Já jsem na kytky a na stromy a vůbec na přírodu zatíženej, když vidím něco takovýho, co se udržuje, tak jsem radostí celej bez sebe. V San Francisku je například japonská zahrada. Je to kus země, kde se prostě botanici vyřádili. Prohlídka je to na dost dlouho, já to prošel asi během tří hodin a díval jsem se, co tam všecko udělali. Samosebou v miniatuře. Jsou tam pravý japonský můstky přes asi čtyři potoky, který tam jsou uměle zavedený, ale vypadají velice nádherně, jsou tam japonský vodopády, jsou tam ty brány v podobě písmen, Japonci tomu říkají torií, že ano, každá ta brána něco znamená, protože je stavěná do určitýho písmene, bohužel japonsky neumím a nebyl tam nikdo, kdo by mi vysvětlil, jestli je tohleto brána pekel a tohleto brána nebes a tohleto brána slunce, ale určitě to má nějaký tyhlety poetický významy a je to velice precizní práce.

Jinak se San Francisco vyznačuje ještě tím, že tam jsou strašně strmý ulice. A jezdí tam taková elektrika, který oni říkají cabel-car. Je to jako normální elektrika, podobná, jako jezdila u nás před válkou, anebo ještě dřív, hned po první světový válce, protože je taková malinkatá, a pro Pražáka na ní bude zajímavý to, že nemá nahoře kladku a že tam nejsou žádný dráty, nýbrž že se táhnou pod zemí. Právě proto se tomu říká cabel-car. Každá ulice má uprostřed takovej kanálek, ovšem přikrytej, aby tam nikdo nespad, a tím kanálem probíhá řetěz. Elektrika se na ten řetěz velice nenápadně napojí a ten řetěz ji táhne nahoru, takže tam může mít kopec jakýkoli stoupání a ta elektrika pojede a pojede a zastaví se v příslušný stanici, a pojede zase dál. A může se nastupovat z levý strany a z pravý strany a sednout si na nárazník nebo dopředu a kamkoliv a nikdo nic neřekne.

Já jsem vždycky přemejšlel, když jsem viděl, jak někdo jede do takovýho strmýho vrchu vozem, co asi dělá s tou spojkou nebo s brzdama, že se vždycky plynule rozjede. A myslel jsem si, že to asi pravděpodobně bude tím, že prostě umějí jezdit. Pak jsme si taky jednou půjčili auto, který mělo automat. Já sice nejezdím, ale přece jsem se s tím svezl asi půl cesty z Los Angeles do San Franciska. Jinak s tím jezdila Olinka. Přijeli jsme taky do takový velice strmý ulice, a protože Olinka nikdy předtím s automatem nejela, tak se ptala, co s tím má dělat. Já říkám: V tomhletom ti teda prostě pomoct nemůžu, snad šlápneš na brzdu nebo co, ale jak se to rozjede do toho kopce, to bůh suď!

Olinka byla teda připravená, že šlápne na brzdu, a sundá nohu z plynu. A stáli jsme! To auto se totiž zastaví, aniž ho zabrzdíš, necouvá, a když zase přidáš plyn, tak se normálně rozjede.

Takže ne že by uměli jezdit! Je to prostě technika. Automatický ovládání vozu má vůbec obrovský výhody, pokud teda je na každým třetím rohu opravna. Ale jízda je s tím výborná. Když tam potom ve tři nebo ve čtyři vznikne takzvanej traffic-jam, jak oni tomu říkají, to je to, co se u nás nazývá špička a trvá od sedmi hodin ráno až do devíti večer, tak to by ses prostě uřadil! Ale takhle si jedeš skoro jako ve vlaku, jedeš tak rychle, jak jedou všichni ostatní, a jenom šlapeš na plyn, anebo z něj sundáš nohu. Levou nohu si můžeš klidně strčit pod sebe. Ale ona ti za chvíli zdřevění.

No tak to je o tom slavným městě. Přišel jsem taky na tu pláž přesně pod červeně natřený most, díval jsem se na tu mlhu – a nedalo se udělat nic jinýho, než si zazpívat San Francisko.

Ze San Franciska směrem na sever je město Seattle, to je stát Washington a je to vlastně konec – nebereme-li teda v úvahu Aljašku, že ano – je to prostě severozápadní cíp Spojených států a dál už potom Státy nejsou. Pak se už jenom přejede přes hranici USA – Kanada, kde jsou velice příjemný celníci a velice příjemný pasováci, který nám přáli, aby se nám naše turné vyvedlo.

Musím ale říct, že jsme měli takovej malinkatej handicap: když jsme opouštěli Spojený státy směrem do Kanady, tak jsme si všimli, že máme vlastně jenom jedno vstupní vízum do Spojených států. A tak jsme se na těch hranicích o tom bavili a oni nám řekli, že ten papírek, kterej se tam vždycky přišpendlí, když se přijede do Spojených států, nám teda nechají a že se na ten papírek zase vrátíme zpátky.

No na to jsme velice rychle zapomněli, protože tam bylo strašně moc práce a strašně moc ježdění. Nejdřív jsme přijeli do Vancouveru, což je Britská Kolumbie. Je to velice krásný město, podobá se… no vlastně se trošku podobá Máchovýmu jezeru, který by bylo pod Tatrama, v červenci, takže okolo jezera – tím jezerem myslím moře, samozřejmě – ale okolo toho jezera a na něm by bylo plno lidí a plno lodí, a na těch Tatrách by přitom leželo asi tak tři a půl metru sněhu. A byly by asi třikrát tak vysoký jako naše Tatry. Dole by bylo takovejch dvaatřicet stupňů tepla, nahoře v tom ledu a sněhu takovejch osmnáct. A svítilo by tam sluníčko.

Takže kdyby jako někdo byl opravdu takovej houževnatej, že by to chtěl v jednom dni stihnout všecko, tak by se dopoledne vykoupal v moři a viděl by třeba plavat tuleně, kterej se nebojí, v poledne by byl asi uprostřed těch hor na obědu a asi tak ve dvě hodiny by už zase měl plavky, ale natáhnul by si k nim komíny a začal by lyžovat a opalovat se přitom.

No dalo by se to stihnout, ale já si zase myslím, že dělat tolik pro zdraví, to už by snad bylo až nezdravý!

Venkúvr – já to možná vyslovuju špatně, protože oni říkají Vankover, ale možná že sami taky nevědí, jak se to vyslovuje – teda tohle město je navíc interesantní tím, že je to vlastně konec světa. Je tam ještě Vancouverský ostrov, kam dávali za trest lidi, kteří něco udělali v Anglii. Bylo to teda za trest, ale ne nějak moc. Když nějakej menší úředníček třeba zdefraudoval sedmadvacet liber, což bylo brzo, protože tam dostal přidáno, teda po zaplacení mu to zase odpustili, on si tam odsloužil ty čtyři roky a přijel s čistým štítem zpátky do Anglie – pokud se mu vůbec odtamtaď do tý Anglie chtělo! Protože to je velice krásnej kus země. Je tam Tichej oceán, a není tam zase tak moc tichej, je to moře dost bouřlivý, ale to jméno dostal myslím si spíš proto, že když se na něj díváš, tak se tě zmocňuje takovej klid. Ta nesmírná dálka asi opravdu uklidňuje. Když se člověk dívá na krajinu, tak ho všecko rozptyluje, upoutá ho jeden vrch, druhej vrch, asi jako když se díváme z Kašperka na těch sedm horizontů. Ale když se člověk dívá na moře, tak ho nerozptyluje vůbec nic. Jen si uvědomuje, jak je strašně malinkatej. Je to nesmírná dálka, která se pomaloučku jako kulatí, a tam někde v nedohlednu, že se to ani nedá odhadnout, se ta voda spojí s nebem, jako by to moře nejdřív od tebe utíkalo a najednou se zdvihalo a vracelo se horem v tý obrovský vejšce nad tebou… A v člověku se najednou rozprostírá takovej klid. Na lodi to asi bude něco jinýho, tam je ten pohyb přece jenom jinej a člověk si chtě nechtě uvědomí, kolik lidí za tu dobu, co se vůbec lidi vydali na tuhle odvážnou a nebezpečnou cestu, na čemkoliv, ať to bylo plavidlo menší nebo větší – kolik se jich nevrátilo.

Vancouver má několik mostů, z nichž jeden je podobnej mostu v San Francisku, protože ho stavěl tentýž člověk, kterej stavěl Golden Gate Bridge. Dal si ho tam postavit nějakej výrobce piva, aby to lidi nemuseli objíždět a aby měli blíž do jeho hospody. Zkrátka malá službička hostům…

Pak je tam jeden ostrov, přísně chráněnej vším, co je na světě. Jsou tam překrásný totemy, pravý totemy, svezený od indiánů, který tam ještě žijou. Ne sice moc fajn, ale žijou. Ty totemy jsou starý tak sto, sto padesát let, jsou šesti, sedmi až devítimetrový a každej metr toho totemu něco představuje. V těch dračích, opičích a lidskejch obličejích je obrovská symbolika, každej něco vyjadřuje, každej něco říká. Člověk se na to dívá s úžasem a uvědomuje si, že to vlastně udělali – podle slov některých lidí – primitivové! Takovej cit pro formu, pro vytvoření něčeho, by možná mnohej z těch zázraků civilizace pracně hledal.

Ve Vancouveru se taky jednou stalo, že si tam jedna společnost postavila překrásnej moderní mrakodrap a před tím mrakodrapem chtěla mít nějakou ozdobu. A jeden z architektů, mnoha architektů, navrhl, aby tam postavili skutečnej, původní totem. Ale protože totemy jsou státem chráněný a nedá se to nijak koupit, tak se vydali za indiánama, přemluvili pár těch indiánskejch umělců, zaplatili jim strašný peníze a řekli, ať teda přijedou do toho Vancouveru, ať řeknou, jaký k tomu potřebujou dřevo a jaký věci, a všecko opatřili. A ti indiáni že tam potom udělají totem, kterej by byl ozdobou v parčíku před vchodem do toho mrakodrapu.

Indiáni skutečně přijeli a dali se do práce. Jenže jejich náčelník se to doslechl a exkomunikoval je prostě z kmene. Protože pracovali pro bílou tvář a dělali posvátnou věc za peníze. Oni se to dověděli, ty peníze vrátili, ten totem rozřezali a odešli pryč! Hrdost chudejch… A indiánská, že jo?

No co ještě o Vancouveru? Dověděl jsem se, že ačkoli je Vancouver položenej hodně vysoko k severu, nikdy tam není zima v tom smyslu, jak si ji představujeme my. Bude tam vždycky šest až osm stupňů nad nulou, i v tý nejkrutější zimě! To moře tam nikdy nemrzne, to je taková přirozená zásobárna tepla, takovej tepelnej akumulátor. Bude tam padat sníh, ale dole se nikdy neudrží. Ale musím říct, že já těch šest stupňů v zimě nemám moc rád, protože to je taková zima, která nejvíc škodí. Ta vlezlá a vlhká. Neříkám, že bych miloval mrazy, ale když slyším zima, tak vidím sněhem obalený jedle, vidím kolem silnic dvoumetrový závěje, a když se nadechnu, tak mě musí štípat v nose. To bude asi pravděpodobně ta správná zima, kdy se všecky baktérie spálej mrazem a ten vzduch bude nejčistší. Taky když zavoláš, tak tě bude slyšet strašně daleko.

Takže – v zimě Vancouver ne! To už spíš Calgary, což byla naše druhá štace. Calgary je město přibližně tak starý jako Vancouver, možná o něco mladší, ale je pozoruhodný tím, že se tam mezi 7. a 11. červencem pořádá největší rodeo vůbec. Sjedou se tam lidi zdaleka, značkujou a chytají tam krávy, odtahujou telata, krotí koně, jezdí na bejkách, dělají závody se čtyřspřežím, kroutí tam lasem a každej vyfasuje bílej stetson. Přivezli jsme si ho domů.

Je to veliká podívaná – a je to krásný! Všichni se na to už dlouho těšili a jsou tam na sebe moc fajn, a každej si s každým tyká, protože v angličtině to vlastně ani jinak nejde. Ale hlavně lidi, kteří se vůbec neznají, se k sobě chovají velice přátelsky, jako kdyby se už někde viděli, protože všecky je vlastně spojuje ten jeden velkej jarmark. A člověk nikdy neví, jestli tady třeba loni toho druhýho člověka neviděl, jestli s ním neseděl u piva a jestli si s ním o něčem nevykládal. Takže všichni jsou takoví bezprostřední. No a potom – hlavně! – to se ví už dávno: když si děti hrajou, nehledají mezi sebou žádný rozdíly. A tady si dospělí opravdu hrajou a dá se říct, že to jsou velký děti.

Z Calgary do Toronta je to tři dny. Autem! Je to vlastně nejdelší cesta v jednom zátahu, jakou jsme dělali. Protože vždycky se člověk může někde zastavit, když ujede – já nevím – tři sta kilometrů, najde nějaký město nebo větší vesnici, kde se může občerstvit. Z Calgary do Toronta ne! Tam jedeš a jedeš, chvílema Posázavím, chvílema Alpama, chvílema polabskou nížinou, chvílema jižníma Čechama a chvílema jedeš a myslíš, že ses zbláznil. Protože není vůbec nic!

Ale zase na druhý straně, když vjedeš do lesa, tak si myslíš, že jsi někde dejme tomu u Jílovýho nebo u Kamennýho Přívozu, jenomže ty smrky a jedle a borovice jsou v průměru tak asi jeden a půl metru, a když se chceš podívat nahoru, tak si vymkneš obratel nebo klíční kost. A borůvky trháš ve stoje! Přes silnici ti najednou přeběhne taková strašně velká kráva. No zabrzdíš, samozřejmě! Ta silnice tam zase není tak moc široká a vyštafírovaná. Teda vejš je jedna taková silnice, kterou se dá jet dost rychle, ale my jsme si vybrali tu skromnější, protože nám říkali, že tam víc uvidíme. A měli pravdu!

Ale abych se vrátil k tý krávě: není to samozřejmě žádná kráva, je to nějakej los nebo ohromnej jelen nebo něco strašně velkýho. To se ví, v noci to taky není moc k rozeznání. A když už jedeš strašně moc dlouho, tak uvidíš benzínovou pumpu. A zastavíš tam, protože musíš natankovat, tam se ti totiž dělá vzadu v nádrži vír. Vedle tý pumpy se krčí taková velice skromná bouda a tam je ve dne v noci pár děvčat, který ti udělají něco k jídlu, osmaží kus nějaký flákoty a dají ti kafe, to všecko za takovej vlastně udržovací poplatek. A ani se moc nebudeš potulovat okolo tý benzínový pumpy, protože tam jsou tisíce lišajů. Co tisíce, milióny! Milióny lišajů a komárů a můr a všelijakejch nočních letců, to je tam úplně zaplavený. A moc malí ti lišajové taky nejsou, asi tak jako dlaň! Před tou hospůdkou visí veliká lampa, která má modrý světlo. A to světlo bzučí. Kolem toho světla je taková mřížka, velice jemňounká, a ta je nabitá elektřinou. A pod tou lampou je těch lišajů nastláno na takovejch patnáct centimetrů. Protože letí k tomu světlu, narazí na mřížku, dostanou ránu a je po nich.

Trošku mně to vadilo. Ale – asi se nedá nic jinýho dělat. Je to stejně nepodstatnej zákrok, protože toho hmyzu je tam hrozná spousta.

A když to celý šťastně překonáš, ty tři dny a tři noci, dostaneš se do Ottawy. Byli jsme tam v neděli a měli jsme představení v muzeu indiánský kultury. A tam jsem viděl nejstarší tři totemy. Jsou uprostřed toho muzea v takovým sále, kolem dokola je schodiště a má balkóny. Celý to má sedm pater a ty totemy jsou asi do pátýho patra. A je to tak chytře udělaný, že prostě jdeš po těch schodech a v každým patře se na to můžeš dívat.

Ty totemy jsou tak starý, že už nejsou ani namalovaný. I ta nejlepší barva, kterou tenkrát vymysleli, už není vidět. Asi tak ve druhý třetině je na jednom z těch totemů umístěná rakev s pozůstatky toho snad tenkrát nejslavnějšího náčelníka. Celej sloup je z jednoho kusu, ovšem do něj jsou vražený klíny a z těch jsou zase udělaný takový zobáky. A koukáš se na to a počítáš, jak dlouho to asi museli dělat, jak dlouho to stálo na tom posvátným místě a jak dlouho to je tady v tom muzeu.

Je to nádherný tou prostotou… Díváš se na to s úctou, protože tam najdeš věci, který by tě nikdy v životě nenapadly. Ptačí obličej má na sobě kůži z lišky a nad tou liškou se na tebe dívá sova… Ty kombinace jsou tak nezvyklý, že nad tím člověku prostě stojí rozum.

V tom muzeu je toho samozřejmě daleko víc, jsou tam nesmírně zajímavý věci, ale tohle prostě upoutá každýho, jakmile tam vejde, protože to uvidí nejdřív.

Z Ottawy jsme jeli do Toronta. To je taky, jak by řekl pan Burian, velice zadoměný město. Někdy v roce dvacet tři nebo dvacet pět koupili naši krajani za Torontem takový místo, kde si prostě pořádali letní schůzky, postavili tam restauraci a vybudovali takovej celej areál. Koupili to za pakatel, bylo jich asi dvě stě a každej dal asi šest dolarů. Jenomže od toho pětadvacátýho do toho pětasedmdesátýho, nebo teda sedmasedmdesátýho roku se to Toronto trošku rozrostlo, takže tenhle areál je dneska součástí Toronta a má cenu asi tři a půl miliónu. Aniž by s tím někdo spekuloval, získala tahle půda obrovskou hodnotu, ale nikdo z našich krajanů to pochopitelně prodat nechce, protože se k tomu váže určitá historie.

Tady v tom letním areálu jsme měli představení, kde bylo šest a půl tisíce lidí. To bylo vůbec nejvíc lidí, kolik se jich sešlo na našem koncertu na severoamerickým kontinentě. Všude jinde bylo tak osm set nebo dvanáct set, což je teda normální průměr na představení i tady u nás. Ale v tom Torontu to bylo velice nabitý, protože sem lidé přijížděli z obrovských dálav. Bylo nádherný počasí, hrálo se pod širým nebem a celá ta paráda skončila asi ve čtyři hodiny ráno, protože tam byly ještě čtyři muziky, který hrály po nás, a různě se to tam rozvrstvilo na mladý a na starší… a na pivaře, a tak dále, čepovala se tam plzeň, kterou obstaral tamější restauratér, no prostě všichni byli k neutahání.

Před představením stavěli jeviště a já jsem jim pomáhal. Přijeli jsme tam poměrně dost brzo, tak jsem to ještě stačil a oni mi za tu pomoc – byla to celá parta takovejch dělábrů, fajnovejch chlapů – dali odznak a tričko nejmenší univerzity na světě, která je vlastně nejdál za polárním kruhem a má jenom šestnáct posluchačů. Má to strašně dlouhý jméno a ve znaku ledního medvěda!

No musím říct, že ten koncert v tom Torontu i to posezení s těma lidma potom bylo moc příjemný, zvlášť po tý dálce a po těch štrapácích, který jsme prožili. Tohle byla najednou taková oáza klidu.

Odtamtud je to vlastně už jenom skok do Montrealu, kde jsme sice představení neměli, ale zajeli jsme se tam podívat, protože Montreal je Montreal a taky se tam pořádala světová výstava. Dneska je v těch místech takovej areál odpočinku a obchodu, je tam krásná perská stavba, celá udělaná v mozaice, je tam samozřejmě náš pavilón. Holanďani tam mají takovej svůj typickej moderní pavilón v podobě mlejna, jen k tomu přidělat to lopatkový kolo. Nad tím vším jezdí sedačky lanovky a za tím přes silnici je zase takovej park, kde je celoroční pouť, jsou tam domy hrůzy a všelijaký atrakce, ovšem je to daleko menší než třeba Disneyland.

A teď si uvědomuju, že jsme o Disneylandu nemluvili, a tohle je správná příležitost, abych odbočil a vrátil se k němu. Spojené státy mají dva areály, co je vymyslel Walt Disney: Disneyland a Disneyworld. Přičemž Disneyland je pod Los Angeles v Kalifornii a Disneyworld je napříč přes celej kontinent na Floridě, asi pět nebo šest kilometrů od města Orlando. Na těch dvou místech dal Walt Disney postavit všecko, co sám i s pomocí svých lidí vymyslel a o čem si myslel, že by dítě, který začíná chápat svět, mělo vidět. Je tam Nautilus, je tam lanovka, která projíždí skrz Matterhorn, je tam vystavená velryba a celej takovej obrovskej bazén, kde jezdí dvoukomínovej kolesovej parník z Mississippi. Teda jezdí tam vlastně tyhle parníky dva. Uprostřed je nádhernej ostrůvek, kde je umělej strom, ale to nepoznáš, že je umělej, a to je vlastně ten ostrůvek Toma Sawyera a Huckleberryho Finna. Pak je tam areál karibskejch pirátů, do toho se musí jet loďkou – ale z kopce! – je to taková peřej a tou se člověk dostane do podzemních kasemat, kde jsou nashromážděný pirátský poklady, ukradený zlato a šperky a mezi tím jsou ti kostlivci, co to hlídají. Je to nádherný! Když vyjíždíš, vidíš zase takovou scénu, jak piráti přepadnou menší přímořský městečko.

Jsou to atrakce nejenom pro děti, ale i pro dospělý. Taky tam jsou moderní věci, jako třeba odpalování rakety na Měsíc. Když si sedneš do rakety, tak v okamžiku, když burácí motory, ti trošku popojede sedačka, takže máš pocit, že pracuje přitažlivost, pak zas na vteřinu máš pocit, že jsi v beztížným stavu, je to prostě velice zajímavě a chytře udělaný.

Ještě předtím, než nasedneš do tý rakety, ti průvodkyně, která tě vede, ukáže řídící středisko v Houstonu. Stojíš v takový chodbě a za sklem vidíš celý to houstonský středisko asi s šedesáti lidma, který tam sedí, každej má prostě ten svůj úkol a blikají mu tam ty počítače a různý světýlka a každej si tam něco zapisuje, asi co má na starosti, a uprostřed stojí šéf. Ta průvodkyně ho osloví jménem, on ji pozdraví, pak se otočí a pozdraví všecky lidi, co přišli, a hned začne vysvětlovat, na co jsou tam ty velký obrazovky a kde se co nachází a kde je zrovna třeba Mariner a tohleto všecko, říká to tiše, aby nerušil své kolegy a kolegyně, kteří tam mají fůru práce, a nakonec ti popřeje příjemnej let, kterej ti za chvilku předvedou.

Ta slečna mu za to zase poděkovala. A já jsem si všimnul toho člověka, co byl nejblíž k tomu sklu, že si pořád něco zapisuje, ale že doopravdy nic nepíše – a pak jsem zjistil, že to jsou všecko figury! I s tím šéfem!

Ten hlavní chlapík, ten šéf, co to vysvětluje, ten stojí napřed zády, ale pak se k tobě dokonce otočí na jedný noze, pozdraví, trošku si přidrží obroučky brejlí a hned začne vykládat – no nepoznáš to! Je to ohromný! A hlavně je důležitý, že se to všecko pořád hejbá, velice přirozeně se to hejbá a nikdo není strnulej.

Tak to je Disneyland. V Disneyworldu je něco podobnýho, respektive to houstonský středisko je tam přesně stejný, ale pak je tam něco ještě zajímavějšího. Přijdeš do paláce, do takový kruhový haly, něco podobnýho, jako je u nás třeba planetárium, asi taková budova to je, a tam probíhá celá historie Spojených států. Je to kreslený, na principu cirkoramy. Je tam založení prvních třinácti států, je tam válka Severu proti Jihu, zavraždění Abrahama Lincolna, prostě asi pětadvacetiminutovej sestřih historie Spojených států od doby George Washingtona až po vítězství Seveřanů nad Jižany, lépe řečeno ke zrušení otroctví. To považujou ve Spojených státech za vůbec největší věc, která se jim podařila.

Jsou tam citace z Abrahama Lincolna, kterej byl jistě velkej humanista, a pak se otevře opona a tam stojí všichni americký prezidenti. Přičemž jenom George Washington a Abraham Lincoln sedí. Všichni ostatní stojí. A je tam Grant a je tam Taft a jsou tam oba Rooseveltové a je tam Adams a je tam Adamson, Jefferson, každej je přesně oblíknutej podle svý doby, třeba je v tom, co měl na sobě, když skládal přísahu, anebo má něco, co je pro něho nejcharakterističtější. A zase: když pan Washington uvítá návštěvníky a představuje jim svoje nástupce, nikdo tam nestojí bez pohybu! Každej se třeba aspoň pootočí, nebo na něco upozorní, prostě se furt něco děje. Abraham Lincoln sedí v takovým tom klasickým posazu, jak to známe z obrázků, v tom velkým křesle, jednu nohu má trošku kupředu, načež George Washington ho vyzve, aby něco řekl, a on skutečně povstane a udělá krok! Ta noha, co ji měl trošku předsunutou, ta je pevná, a tou druhou udělá krok.

A to je myslím to nejlepší, jak dokázali zkombinovat voskový figury s robotama. No ještě bych chtěl dodat, že v Disneyworldu je jedna z nejrychlejších horských drah, těch, co můžeme vidět i u nás na poutích. Jenomže je mnohem rychlejší, mnohem větší – a je uzavřená! A předem ti tam označujou, jak velký budeš mít přetížení. Už je to opravdu jako raketa. Do toho si sedneš, připoutají tě, a vjedeš do tmy. A jenom se promítá, jak lítají komety, a člověk je vlastně kosmonaut. A můžu každýho upozornit, že teda snesu hodně, ale že mi asi třikrát bylo hrozně!

Jinak snad ještě něco o tom celým parku: přichází se takovou branou, která vypadá skoro stejně jako naše brána do zoologický zahrady, jenomže je asi dvě stě metrů dlouhá. Teda vlastně široká. A přijde se pod nádražíčko, který je udělaný jako za stara, a tam jezdí taková velice drobounká, krásná parní lokomotiva. A pravá parní! A ta veze s sebou lidi, asi jako když jeli v Hallo, Dolly na tu slavnost do New Yorku. Přesně taková.

Pak projdeš takovým tunelem pod tím nádražím a octneš se v opravdový neworleánský ulici. Kde jsou teda baráky do toho prvního patra normální, jsou tam obchody a všecko, ale to první patro je už o něco menší a to druhý patro ještě menší, takže to vypadá perspektivně velice dokonale. A tam zase jezdí koňka, taková, jako jezdila v Praze po Ferdinandce. No a jdeš tou ulicí, která teda vůbec nevypadá, že je to malý, protože ty baráčky se tam pořád zmenšujou nahoru a má to takovej divnej prostor, a když se dostaneš na konec tý ulice, tak tam je kruhový prostranství a na něm stojí ten nejkrásnější zámek ze Sněhurky! Se všema těma věžičkama a špičkama. Můžeš k němu jít asi šesti různejma uličkama, a z různejch křovin jsou tam vystříhaný panáci. Pak projdeš tím zámkem, a to je vlastně další vstup do celýho areálu. Ale ten zámek je fakticky přesnej!

Čirou náhodou jsem se dověděl, jak tyhle dvě atrakce vůbec vznikly. Kdysi dávno, když měl pan Walt Disney jednou čas, vzal jedno ze svých dětí, teda spíš to byla už vnučka, prostě vzal jednoho ze svých malých rodinných příslušníků a zavedl ho na pouť, která někam přijela. A byl tak strašně zklamanej, že se tam dětem ukazuje tak málo, že prostě svolal svoje lidi a zadal jim tenhle úkol. Řekl jim, že chce, aby každej něco navrhnul, sám pak taky udělal vlastní návrhy, jako ty karibský piráty a toho Toma Sawyera, no a celý to netrvalo příliš dlouho, koupili ten pozemek u Los Angeles a tam to prostě postavili. No to je jedna stránka – etická. Praktická stránka je, že do toho vrazili strašnejch miliónů, který se jim přesně za tři roky vrátily!

A teď se zase vrátím do toho zábavního parku v tom Montrealu, kterej je teda daleko menší, ale nicméně i tam je na co se dívat, a hlavně že ty děti mají čas od času kam zajít, protože jinak v těch velikejch městech je dost problém, jak vyřešit tenhleten aktivní odpočinek. Lidi sice taky jezdí ven, ale je to všecko dost daleko, vždycky kolem těch šedesáti osmdesáti majlí.

Když jsme se vraceli z Kanady do Spojených států, nastal ten zajímavej problém, že: ta slečna pod Vancouverem nám sice řekla, že nám nechají ty lístečky v pasech a že se s nima dostaneme zpátky do Spojených států, ale to nebyla pravda, ba právě naopak! A my jsme si tam navíc ani nenechali potvrdit, že vlastně vyvážíme ze Spojených států do Kanady aparaturu. A tím to celý začalo, protože ta jedna celnice řekla: Samozřejmě, my vás pustíme, ale co to vezete? Tak jsme jí vysvětlovali, že to je teda aparatura a ona řekla: Máte potvrzeno, že ji vezete už ze Spojených států a že jste ji nekoupili v Kanadě? Já jsem říkal, že to je přece evidentní, že to je americká aparatura, a ona povídá: Jo, ty se v Kanadě prodávají taky. Tak buďte prej tak laskavý a nejezděte tímhletím přechodem, protože já si nejsem stoprocentně jistá, jestli tohle můžu zařídit, jeďte přechodem o pár majlí dál, kterej je daleko větší, tam vám to kolegové můžou vyřídit.

Tak jsme nasedli a odjeli jsme tam. Tam nám nejenom řekli, že to je hloupost, ale odebrali nám i ty papírky, který jsme měli v pasech, a řekli, že se prostě z Kanady do USA nedostanem.

I vzpomněl jsem si na Toulky s Charliem. Ještě že jsme nebyli třeba na nějakým mostě, kterej by byl mezi Kanadou a Spojenými státy. Přesně takovej most je totiž u Niagary. Tam jsme se byli pochopitelně taky podívat, a sice z kanadský strany, ale já to viděl už jednou předtím z americký strany. Z kanadský strany se mi líbí víc, tam je opravdu víc vidět.

Ale jsme na tý hranici, že ano? Museli jsme se zkrátka vrátit z americký strany na stranu kanadskou, což je teda jenom třicet metrů, ale už jsme neměli ani ten lísteček, a z Kanady jsme zase měli potvrzený, že jsme už odjeli.

Nebejt tam jednoho velice slušnýho člověka, kterej si všimnul, že máme nějaký problémy, tak jsme si snad museli koupit stany, nebo si je teda nechat přivézt, a zůstat tam po zbytek života. Nakonec jsme odjeli zpátky do Montrealu, já jsem musel volat na různý místa, hledat, kdo by nám jako mohl pomoct, až jsme teda opravdu získali nový vízum do Spojenejch států, jenomže nám přišlo do Ottawy, takže si to museli zase telefonicky ověřovat, a protože telefonický ověření jim nestačilo, tak jsme zkrátka čekali až do odpoledne, než nás konečně Američani pustili do Spojených států. Pak už se zase zajímali jenom o to vízum, a na tu aparaturu se už nikdo neptal. Jestli jsme ji koupili, nebo ukradli, jestli ji provážíme, nebo pašujeme, to už jim bylo fuk. Bylo to všecko směšný až k pláči, protože jsme tím ztratili fůru času. Pak jsme to museli hnát ostošest do New Yorku, protože za chvíli nám letělo letadlo.

Odstartovalo přesně a bez jakýchkoli problémů, jenomže když jsme přiletěli nad Evropu, tak nás zahnali do Paříže na Orly. To je jedno z největších letišť v Evropě a opravdu je tam strašnej švicunk. Tam jsme zůstali čtyři a půl hodiny, nasedli jsme znova do letadla a to nás vezlo směrem k československejm hranicím, ale bylo od nich ještě daleko, když jsme uhnuli doleva a přistáli jsme v Amsterodamu. Tam jsme byli dalších pět hodin, až jsme dostali definitivní zprávu, že nás Praha přijme. I vlezli jsme do letadla, a už jsme byli nad Kladnem, když jsme se otočili, odletěli jsme do Berlína, tam jsme přistáli a celej let tam skončil, protože nám řekli, že se dál pojede vlakem, protože Praha nebude přijímat nejmíň ještě čtyři dny!

A tak naše dlouhá, předlouhá cesta po Spojených státech a Kanadě neskončila v Ruzyni na letišti, ale na nádraží Praha – střed.

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + tři ?